První náznaky vodní dýmky pocházejí z Indie, kde pro její označení převažuje termín hookah. Prvotní vodní dýmky byly velmi jednoduché. Zpravidla byly tvořeny pomocí skořápky kokosového ořechu a trubice, která vedla z díry kokosového
ořechu. Prvotním účelem takto vyrobených vodních dýmek byla možnost kouření opia a hašiše. Posléze vodní dýmka sloužila ke kouření čistého vlhkého tabáku. Uhlíky se dávaly přímo na vlhký tabák (bez použití alobalu nebo jiných prostředků, na
které by byla možnost položit žhavé uhlíky).

Svým současným tvarům se vodní dýmka přiblížila teprve před 500 lety v Turecku. Byla přidána hadice a nádoba. To byl zlom ve vývoji vodní dýmky. Postupem času vodní dýmka pronikla do Libanonu a Sýrie, kde dostala jméno narghile. Po průniku na africký kontinent (Egypt, Maroko) se pro ni v této části světa vžilo proslulé označení shisha
(sheesha či po česku šíša). Již před 300 lety se vodní dýmka stala velice vyhledávanou v tureckých „kavárnách“. V mnoha arabských zemích je vodní dýmka určená pouze pro pánskou společnost. Vodní dýmka získala oblibu v Americe a v Evropě teprve zhruba před 50 lety. Dnešní podoba moderní vodní dýmky se podobá typu vzniklému před 500 lety v Turecku. Sortiment nabízených tabáků do vodních dýmek se změnil a nabídka variant a příchutí tabákových směsí se značně rozšířila.